Charles Dickens působil jako britský autor v 19. století a ve svých knihách se často zabýval sociálními tématy. Psal převážně romány.
Román Nadějné vyhlídky byl vydán v roce 1861 v Londýně, byl přeložený do mnoha jazyků a také několikrát zfilmován.
Příběh vypráví o Filipovi Pirripovi, též známém jako Pip, který je v příběhu sám vypravěčem. Pipovi rodiče zemřeli, když byl hodně malý, a proto byl vychováván svou krutou starší sestrou. Ta se vdala za laskavého kováře Joea, který měl Pipa naštěstí moc rád a postupně se stali nejlepšími přáteli.
Jednoho dne potkal Pip na hřbitově zvláštního muže, který po něm chtěl jídlo a pilník. Později zjistil, že to byl trestanec, jenž uprchl z vězeňské lodi. Pip se ho sice bál, ale stejně mu pomohl. Brzy ale trestance strážníci zajali a pak už o něm Pip dlouho neslyšel.
Za nějaký čas začal Pip chodit k jisté slečně Havishamové, která požadovala pohled na hrajícího si chlapce. Byla sice pomatená, ale protože byla také bohatá, všichni si mysleli, že z ní Pip bude mít nějaký užitek.
U slečny Havishamové potkal Estellu, její pyšnou adoptovanou dceru, do které se zamiloval. Ona byla ale vychovávaná k tomu, aby se chovala nadřazeně a aby mužům ubližovala a to jen kvůli tomu, že slečnu Havishamovou podvedl její snoubenec, okradl ji a utekl.
Jakmile Pip trochu dospěl, dostal od anonymního dárce “nadějné vyhlídky”, tedy peníze a pobyt v Londýně, aby se stal pánem. Tam také potkal Herberta, s nímž už se na okamžik v dětství setkal, a stali se velmi dobrými přáteli.
Největší překvapení v celé knize bylo, když se Pip dozvěděl, kdo mu dal řečené “nadějné vyhlídky”. Když zjistil, že to byl právě ten trestanec, kterého potkal a pomohl mu, když byl dítě, nejdřív se z toho psychicky zhroutil. Doufal totiž, že celou tu dobu ho podporuje slečna Havishamová a chystá pro něj a Estellu společnou budoucnost.
I když se nejdřív za trestance styděl, nakonec mu pomáhal skrýt se před strážníky a uprchnout, i když se to nepovedlo.
Celý děj je rozdělen na tři části, kdy byl Pip dítě, kdy dospíval a kdy byl dospělý.
Pip byl velmi chudý a styděl se za to, převážně kvůli Estelle, která byla bohatá a pyšná dáma. Když dostal peníze, hned se vrhnul po příležitosti být bohatým pánem, i když přitom opustil svou rodinu – hlavně Joea, který si přál, aby spolu pracovali v kovárně.
Se získanými penězi ale neuměl zacházet a měl náchylnost k utrácení. Proto měl čím dál větší dluhy. Přitom za něj nakonec všechny dluhy splatil Joe, kterého se Pip léta neobtěžoval ani navštívit. Jakmile si uvědomil, že se choval hrozně a že mu stačí ti, které vždycky měl a že místo Estelly si chce vzít jeho kamarádku z dětství Biddy, byli dávno jiné věci dané do pohybu a Biddy požádal o ruku někdo jiný. Pip nakonec skončil sám. I Estella ho odmítla, i když vypadal jako pán. Spokojenost našel až v obyčejné práci, z níž nijak nezbohatl, ale dokázal se díky ní postarat sám o sebe i bez dobrodince.
Autor v tomto románu poukazuje na sociální nerovnosti a jak může být člověk, který nemá nic, tak moc vděčný i za obyčejnou sekanou a pomoc. A také že často, když člověk chce dosáhnout nedosažitelného, tak může přijít o všechno, co má. Zajímavé bylo i všímat si postavení žen ve společnosti a rozdělení lidí na velmi chudé a bohaté, kdy ti chudí neměli nadějné životní vyhlídky, kdežto ti bohatí ano a nevážili si jich. Všimla jsem si i předsudků – protože zanedbaného trestance, jemuž říkali mu Provis, ale jmenoval se Ábel Magwitch, který se dostal do problémů kvůli pomoci podvodníkovi Compeysonovi, odsoudili k horšímu trestu, než právě Compeysona, který vypadal jako slušný, učený pán. To navazuje také na zmíněné sociální nerovnosti – Provis byl chudý a Compeyson bohatý, proto si mohl dovolit lepšího právníka, proto měl dobré argumenty a vyvlíkl se z velkého trestu. Ale je tu i možnost, že soudce nehleděl argumentů právníků, ale postavení obou mužů.
Autorka recenze: Zora Kopecká, 12 let
Nadějné vyhldíky: Charles Dickens, přeložili Emanuela a Emanuel Tilschovi, vydalo nakladatelství Mladá fronta v roce 1956.
Napsat komentář