Dva mládenci – Ruda Aksamit a Václav Kala, pytláci a ničemové, jsou přistiženi při své obvyklé činnosti, ilegálním lovu zvěře, konkrétně srnce. Onen pozorovatel, pán tamějšího lesa, se zdál být skvělým terčem kulky vystřelené Rudou Aksamitem. Stačila agonická radost z měkkého, teplého a poddajného těla, jeden ochránce svého revíru, máčknutí, spoušť, a bylo po vraždě. Tělo plné kulek se však nezdálo být dostatečnou odvetou za malichernost osudu při jeho vrtoších s příchozími, narušujícími počestné kamarády při práci, a tak bili, tloukli a kopali mrtvolu do roztrhání těla.
Próza Stín kapradiny dále vypráví o jejich zbabělém útěku, prvotní radosti z úspěchu, pocitech zadostiučinění a uspokojení, jež je provázely na počátku jejich cesty, v hbitých, ostražitých a neslyšně kladených krocích v mechu a kapradí šumavských lesů, obezřetnosti, s níž využívali úkryty listí a stromoví. Záplava štěstěny tomu chtěla, a mládencům se naskytla příležitost obohatit se nejnovějšími výkřiky módy, revolverem a pěti sty šedesáti korunami. A příležitost se neopouští, právě naopak. Chytá se za pačesy, hlavní je neohlížet se na následky. A tak chlapci poslechli a zvesela nechali zkázu vlastních rukou domu hlídaného Bohem i tu teď již pošetilou obezřetnost za svými zády.
I vykračují si dál a dávají za pravdu revoluční myšlence, že prý ano, šaty skutečně dělají člověka, a ano, peníze skutečně vládnou světu. Ubírají se dále, nyní již nešpicují uši, neskrývají se ve stínech stromů. Vykračují si jako pánové lesa, jako kdysi onen hajný, kterému vzali život. Cestou se ale oba pohrouží do temných a pro ně nevysvětlitelných myšlenek, pocit viny se začíná dostavovat se svou zákeřností. Mládenci se projevují v plné parádě, na odiv staví svůj skutečný charakter; pokusí se napadnout švadlenu Marii Rousovou, jsou hrubí a neurvalí vůči samotnému pánovi lesů, opijí se, zavraždí četníka a dají se na útěk.
Spravedlnost je dostihne v podobě zuřivých vesničanů a četníků. Ruda Aksamit umírá, postřelen kdesi v houští. O několik vteřin později je následován svým přítelem Václavem Kalou; spoušť u spánku, stisk, a spravedlnost je konečně uspokojená.
Václav Kala je prvním z dvojice vrahů, kdo pocítí výčitky svědomí. Živě si představuje slzy a nářek, smutek a pohřeb, je citlivější a empatičtější, vkládá v kamaráda velkou důvěru, nutkavost opustit jej by mu ani nepřišla na mysl. Na stranu druhou je ctižádostivý, prahne po slávě, jejíž temný původ si nepřipouští. Jeho nestálost se nejčastěji projevuje sebelítostí, zpočátku zahuštěnou hrůzami z mládí a tvrdé práce, postupně ale stupňujícími se výčitkami, které se mu plíživě noří do mysli. Jeho stavy nejsou nepodobny depresi. Doléhá na něj ohromná a nespoutaná velikost světa, bezvýznamnost jeho přítomnosti na zemi a moc osudu, který si s ním zahrává „jako s loutkou, jedním z tisíců“, je úzkostný. Ke konci příběhu doufá v naději, ve východ z lesa, jehož větve na něj působí stále více stísňujícím dojmem, v zapomnění. Jakmile pocítil za krkem dech smrti, jeho postoj se změnil. Byl zaplaven úlevou i zvědavostí, přestal myslet, pouze vnímal vidinu krajiny, jež zaplavila prostor za jeho víčky, krajiny sladké a krásné.
Ruda Aksamit, pyšný a nezkrotný muž středního věku, si ve všem počíná sebejistě a s nadhledem, místy i jistou arogancí a opovržením vůči okolí, jehož potřeby a zájmy se zřídkakdy do hloubky zabývá. Ruda bývá zlostný a náladový, někdy je postižen i nezastavitelnými záchvaty vzteku. Na zákon a spravedlnost shlíží velmi zvysoka, jeho vlastní hodnoty se totiž nacházejí mimo všechny škály a škatulky. Když už se zrovna zaobírá svými činy a přestupky, smýšlí optimisticky s naivitou a dětskou bezstarostností, ve stylu: „… Ať si nás honí tady po těch lesích! Tady nás, panečku, tak hned nechytnou!“. Kázeň mu nebrání ani ve výsměchu: „Však my se také můžeme smát. Vašku, Vašku ať si nás chytají tady po těch lesích, spánembohem, jen ať si to zkusí, mně je to jedno!“
Vzhledem k následujícímu vývoji událostí je překvapivé, že právě z jeho úst vyšla prosebná přísaha o pevném svazku jejich přátelství, jenž se, jak sám žádal, nikdy neměl zpřetrhat. Láska k bližnímu nikdy nebyla Rudovou silnou stránkou. Jeho sobeckost se nejvýrazněji projevila přirozeně, když šlo do úzkých; Vašek onemocněl. Kamarádův osud, dokonce i případná hrozba smrti, v tu chvíli nebyly důležitější než mravenec, které měl mimo jiné v oblibě drsně vraždit. Chtěl pomoci především sám sobě, zprostit se náhle tak těžkého závaží v podobě blednoucího Vaška. Rudova pověstná lenost tehdy byla jediným vláknem, které jej pojilo ke stonajícímu příteli.
Zpočátku zbabělí a opatrní, skrývají svá prohnaná těla, pečlivě našlapují, tmavá zákoutí lesa jsou jim dobrou skrýší. Zároveň ale ztělesňují typickou lidskou dvoutvářnost, polaritu protichůdných vlastností. Jejich bázeň jde ruku v ruce se surovou zlobou, obě se vzájemně doplňují a vyvažují, působí přátelům výkyvy nálad, jako by jimi cloumaly hormony mládí.
Jestli by se bez něčeho tato kniha v žádném případě neobešla, byla by to epiteta, jejichž hojnost je až ohromující. Mám na mysli „melodickou anarchii, teplý stín skal, prchlivé bohatství ptačího zpěvu, přeludný povzlet kejklířské krásy, sametový stín lesa v podélném oku srnce, kadeřavý listnatý háj či sychravě nemluvnou krajinu“.Velmi mě zaujala a stejnou měrou překvapila báseň s několika verši v latině, která nenechala na omylu neznalého čtenáře o původu skutečné domény Josefa Čapka: jasné sdělení, mistrný rým i přesnost, s níž jsou verše kladeny jeden za druhý s jistotou profesionála svého oboru – to vše je zachyceno v jednoduché a vůči ději téměř bezvýznamné básni:
„To hlásím vám, Aridion sám:
Ario je vzduch, Dion pak bůh,
Jedno ve dvém to jest ve mně, jednomu vzdejte čest
Jedno, jedno jest ve mně, ve mně jest jedno,
Dno všeho ve mně jest, dno nebes i země…“
Neodmyslitelnou součást díla tvoří také výčty: „Byli tu hřiby, březáci i křemenáče, zelánky i havelky, mezi tím křehké katmanky, červené i tygrované muchomůrky, dobré i jedovaté v jediné směsici, a hrouda silného mechu, vykrášlená rudými korály dřínků“.
Kombinací autorova básnického umu a prozaické zápletky vzniká jedinečná a originální lyrická próza, zcela netradiční a dle mého názoru nedostatečně ceněná, částečně (příhodně) skrytá ve stínu slávy Karla Čapka. Já sama jsem byla Josefovým talentem ohromena, každá stránka knihy mnohokrát prošla mýma rukama, pokaždé jako bych příběh četla poprvé. Byla a stále jsem zcela nadšena z objevování drobných detailů autorovy hry se slovy, způsobem, kterým doslova vykreslil obtížně zachytitelnou atmosféru lesa, její dlouhodobé působení na člověka a její proměnlivost. Snažím se nepřehánět, ale uhrančivost vět a přídavných jmen, napětí a nádheru, které autor vetkl mezi řádky, je pro mě něčím zcela výjimečným a neznámým, proto se neobratně pokouším složit panu Čapkovi hlubokou poklonu a vyjádřit obdiv jeho komplexnímu uměleckému vyjádření. Při četbě jsem místy cítila i upřímné dojetí, zapamatovala jsem si zejména „družinu skautek, spěchající zahnati vetřelce, který zneuctil poklid lesního ducha, jemuž jsou služebny“.
Nemám ale v úmyslu vychválit autorovu tvorbu do nebes, samozřejmě mu lze vytknout několik nedostatečností. Text místy neplyne: hlavní postavy vždy někam přijdou, následuje interakce s nejrůznějšími typy lidí, kteří se nějak projeví, to každého z nich ve své určitosti poznamená, nebudou se zdráhat utvořit si na onoho člověka okamžitý a nepromyšlený názor, v kterém obyčejně sami sebe vyzdvihnou a daného „bídníka“ pohaní.
Na závěr vkládám své bezvýznamné doporučení pro každého čtenáře Josefa Čapka: „Pokud jste zaujati, nezdráhejte své znalosti prohloubit, Vaše budoucí nadšení můžu s příležitostně kolísavou určitostí garantovat“.
Autorka recenze: Rosaria V. Mlčková, 16 let
Napsat komentář