Byly jsme tam taky nabízí čtenáři pohled do světa, jehož existenci si normální člověk ani nepředstaví – do prostředí vězení pro ženy za komunistického režimu. Kniha v podobě autobiografie-memoáru reflektuje na autorčin šestnáctiletý pobyt v českých kriminálech padesátých a šedesátých let minulého století. Kniha začíná zatčením Dagmar kvůli její statečné nezákonné protirežimní aktivitě a končí jejím propuštěním v roce 1966. V průběhu knihy Šimková popisuje denní rutinu ve vězení, jednotlivé typy vězeňkyň a jejich osudy a charaktery a myšlenkové pochody po celou dobu svého věznění.
Někdy je o knize referováno jako o jediném osobně prožitém a popsaném osudu žen-politických vězeňkyň, což je unikátní, protože většinu podobných svědectví máme od mužů a o mužích. Ale já si myslím, že na knize je hodnotné především to, že popisuje nejen politické vězenkyně a jejich životy v kriminálu, ale i ostatní internované ženy, jako vražedkyně či prostitutky, křečkařky či řádové sestry, které se musí naučit soužít spolu navzájem, ukazuje tedy výmluvně nutné soužití osob, které jsou opaky svých hodnot a názorů, v prostředí, kde je těžké si udržet vůbec základní lidství. Autorka popisuje i jejich střety a rozepisuje se do detailu o konkrétních situací, které jsou klíčové pro pochopení, jaké to ve vězení skutečně bylo pro inteligentní mladou ženu, které režim zničil život, ale nezdeformoval její osobnost.
Svět vězenkyň se liší od světa vězňů v ženském hledání kultury, krásy a zachování ženskosti v násilném a brutálním prostředí. Fyzické konflikty a hierarchie je úplně stejná jako u mužů – stejně jako odvaha nebo nízkost některých žen. Ženy se ale zkoušejí také starat o svůj vzhled, nerezignují na něj, udržuje je to při životě. Touží po rozvoji a vzdělání a svobodě duše, čímž se účinně brání devastaci vězením a udržují si mentální zdraví. Šimková popisuje jejich vězeňskou univerzitu: ženy si vzájemně předávají vědomosti z různých oborů a usilují o sdílení duchovního světa.
Přestože je text často velmi náročný z obsahového i jazykového hlediska, měla jsem problém knihu odložit, příběh se velmi rychle odvíjí. Kniha by se dala považovat za dokument, ale mocně působí na čtenáře i jako literatura.
Na autorce si vážím toho, že se nebála vše popsat bez přikrášlení jak situace, tak charakteru spoluvězeňkyň, není se tedy co divit, že po prvním vydání knihy (1980) se některé z nich cítily silně dotčené. Já jsem četla už 9. vydání této knihy obsahující fotografie Dagmar a ostatních spoluvězeňkyň, ale také dovětek, který se věnuje osudu Šimkové po skončení knihy.
Knihu moc doporučuji, ale tentokrát bohužel ne mladším čtenářům, protože obsahuje skutečně drastické popisy toho, co se v komunistických věznicích dělo. S odkazem na titul chci ještě zdůraznit, že kniha je dokladem toho, že do vězení za protirežimní skutky nešli jen muži a že svět vězenkyň se od světa vězňů diametrálně liší.
Autorka recenze: Marika Mlčková, 17 let
Byly jsme tam taky: Dagmar Šimková, 166 stran, nakladatelství Monika Vadasová-Elšíková (2010).
Napsat komentář