Pondělí je tu pro všechny akční, přestože se jedná o zavírací den: zaměstnanci totiž pracují o sto šest, aby si návštěvníci mohli na druhý den celé muzeum projít. Tedy ne celé. Do zákulisí pochopitelně nesmí. Přitom je tolik zajímavé! A proto, abyste věděli, jak to tam vypadá a jaké to vůbec v nově otevřeném Muzeu literatury v Praze je, jsem napsala tuto recenzi.
A kde to vlastně je?
Muzeum literatury se nachází v Praze v Pelléově ulici. Vila byla postavena v roce 1929 až 1930 pro dceru podnikatele Julia Petschka Marianne. Od roku 2022 tam sídlí právě Památník národního písemnictví, pod kterým funguje Muzeum literatury.
Budova má vanilkově žlutou barvu, je nádherně opravená a jsou na ní zachované různé ozdobné prvky. Obklopuje ji zahrada s kašnou, kterou návštěvníci nejvíce ocení za teplého počasí. Právě sem byla ze Strahovského kláštera přesunuta i bronzová socha lva, symbol Památníku národního písemnictví, který shromažďuje české literární dědictví.
Když návštěvník vejde do budovy muzea, vidí po pravé straně kavárnu a po levé recepci. Základní vstupné je 100 Kč, děti, studenti do 26 let a senioři nad 65 let mají vstup zdarma. Prodávají si tu taky suvenýry s literární tématikou. Za recepcí je šatna, kam si můžete odložit oděv buď na ramínko, nebo do skříňky na klíček. Samozřejmostí jsou toalety. Muzeum literatury nabízí také komentované prohlídky pro větší skupiny třeba pro školy, ty je ale potřeba si předem objednat.
Pojďme se konečně porozhlédnout
Prohlídka muzea začíná v suterénu, kde se nachází stálá expozice pojmenovaná Rozečtený svět. Má pět místností a čtyři výstavní sály. Tam jsem si prohlédla obrazy, knihy nebo třeba i sochy, které nějak souvisejí s českou literaturou. Na různých místech najdete slepotisková razítka, ta jsem si podle čísel otiskovala do dětského průvodce. Průvodce je volně k dispozici v recepci muzea i na dalších místech. Je bezva, že se dá použít pro další hraní i po návštěvě muzea. Uvnitř je totiž hra Příhodotvoření, podle které si můžete vymyslet vlastní příběh. Stačí otisky razítek rozstříhat, poslepu si vytáhnout tři kartičky a můžete začít vyprávět.
V dětském průvodci jsou ještě další zábavné aktivity, děti (i dospělí) zde najdou mapu výstavních sálů a mohou se inspirovat dvěma možnostmi prohlídky: kratší nazvanou Průlet muzeem (pro děti do 6 let) a podrobnější pojmenovanou Průzkum muzea.
V suterénu najdete také dětskou zónu, kde je třeba starý psací stroj, na kterém si můžete vyzkoušet psaní. Dále jsou tam také razítka s písmeny od A až do Z a spousta knížek, do kterých se můžete rovnou pustit a prohlížet si je nebo číst. I dospělí si zde přijdou na své a díky některým z nich si připomenou vlastní dětství.
V přízemí je druhá část expozice s dalšími pěti slepotiskovými razítky. Najdeme tu šest výstavních sálů a ateliér, kde se konají různé workshopy a dílny pro děti. Uff, pokud jste unaveni, na chodbě si odpočiňte na čtecí lavičce s knížkami.
Na konci chodby se nachází výstavní sál, kde se téma výstavy pravidelně mění. Když jsem tam byla já, probíhala ještě výstava Nejkrásnější české knihy roku 2021.
V celém muzeu najdete spoustu velmi starých a vzácných knih (například od Boženy Němcové, Karla Hynka Máchy a dalších známých spisovatelů), videa, nápisy na zdech, rukopisy, zvukové nahrávky, plán staré Prahy, dopisy slavných, jejich vysvědčení…
Co na to návštěvníci?
Muzeum literatury jsem navštívila dvakrát. Jednou v zavírací den, na který mě pozvala Klára Voskovcová, kurátorka sbírkových expozic, a podruhé v běžný návštěvní den. Proto jsem mohla položit několik otázek jak Kláře, tak návštěvníkům. A co jsem se dozvěděla?
Ptala jsem se, jaké zajímavosti mají v muzeu pro děti. Klára mi odpověděla, že pro děti připravili právě speciálního průvodce, slepotisková razítka a dětskou zónu, protože se snažili zaujmout už ty nejmenší z nich. Já se ale zeptala také návštěvníků a ti se většinou shodli na tom, že by návštěvu muzea doporučili dětem tak od šesté třídy. Já si myslím, že i mladší děti by mohlo muzeum přivést k zájmu o literaturu, a pokud by je nebavilo, mohou si jen hrát v dětské zóně.
Ptala jsem se také, co by Kláře chybělo, kdyby byla běžným návštěvníkem v muzeu. Jí by nechybělo nic, ale když jsem se ptala návštěvníků, říkali, že v expozici Pantheon, která se jim mimochodem líbila ze všech nejvíce, nevěděli, kde najdou vysvětlivky k číslům u jednotlivých exponátů. Nakonec zjistili, že je na chodbě k expozici průvodce, kde ty vysvětlivky jsou. Přitom je tu k vidění mnoho zajímavých věcí, kterým až popisek dokreslí význam. Například žehlička Boženy Němcové, příbory Aloise Jiráska nebo vlasy Karla Havlíčka Borovského.
Ještě mě zajímalo, kde najdeme plánek muzea. Ten je ale pouze v dětském průvodci (takže si jej berte všichni bez ohledu na věk). Pokud si návštěvník s něčím neví rady, třeba s dotykovými obrazovkami, pak se může obrátit na kustody, kteří mu rádi pomohou. Ochotný je i personál recepce.
Návštěvníků jsem se také ptala, co by v muzeu změnili. Ale všem se tam líbilo a odpovídali, že nic. Moc se jim líbila razítka a jeden z nich mi řekl, že je to fajn zpestření. A já si myslím to samé. Jedna z návštěvnic si dokonce natiskla razítko na vstupenku.
Poslední má otázka zněla, jaké tu má kurátorka Klára nejoblíbenější místo? Odpověděla mi, že chodbu v přízemí. A to je docela vtipná odpověď, protože ta skutečně v návštěvníkovi vyvolá takový ten pocit „juchů jsem v muzeu“.
Mladší návštěvníky nejčastěji přivádějí do Muzea literatury babičky a dědečkové nebo rodiče, starší návštěvníky zájem o literaturu, někoho zájem pro objevování, někoho dokonce nedaleká hospůdka.
A co to zákulisí?
Nakonec tu mám ještě takovou třešničku na dortu. Neznamená to, že zaměstnanci muzea upekli dort a já na něj dala třešničku, ale že vám řeknu něco o tom, jak to tam chodí.
Práce je tady hrozně zajímavá. Jsou tu stálí pracovníci, ale jezdí sem i různé firmy, aby třeba opravili zdi nebo instalovali světla.
Mě osobně nejvíce zaujala výměna exponátů. Například obrazy se musí sundat ze zdi, v rukavicích zabalit do bublinkové fólie, odnést do skladu, aby nebyly vůbec na světle a odtud se vezme zase jiný obraz a ten se vybalí a pověsí. Zajímavé je, že papír nemůže být na světle déle než tři měsíce. Některé dokonce mohou zůstat na světle maximálně měsíc a potom se musí uložit na rok do skladu. Papír totiž na světle křehne, a proto, aby se dlouho udržel v pořádku, se s ním musí zacházet podle přísných pravidel.
A můj dojem?
Celkově jsem si odnesla z obou návštěv skvělý pocit, dozvěděla jsem se věci, které jsem se v knize ze Zákulisí muzea nedočetla a viděla jsem věci, které jsem v žádném filmu neviděla. Vidět zákulisí muzea byl pro mě splněný sen. Obyčejná návštěva byla taky skvělá, ALE! dobré by bylo, kdyby mohla být delší. Spoustu muzeí má třeba devět výstavních sálů, a proto bych přidala ještě jedno patro, i když chápu, že přistavět k historického domu, kde jsou i pracovny badatelů, zrovna nejde. Možná by šlo více využít chodby nebo zvýšit množství exponátů ve výstavním sálu. Nejdůležitější je ale to, že jsou všichni zaměstnanci muzea velmi milí!
Za pozvaní děkujeme!
Autorka recenze: Zora Kopecká, 10 let, Bradlec
Napsat komentář