„Já na romanťárny moc nejsem,“takhle jsem knihu AMEN od Ilony Ferkové odmítla na veletrhu Svět knihy”, když se mi ji jedna redaktorka právě s tímhle lákadlem snažila prodat. Nakonec jsem ale ráda, že jsem se ke knize přes mámu dostala.
AMEN mě na první pohled zaujal romskou tematikou. Celá kniha je hodně krátká – jen něco přes sto stránek, taky proto, že je z druhé strany napsaná i v romštině. V celé knize jsou romské výrazy a děj se točí kolem čtyř mladých Romek. Tohle je pro mě plus – ráda čtu knihy z prostředí jiných kultur a jiných sociálních vrstev. Moc nového mi ale kniha nepřinesla – s většinou věcí tam jsem počítala a vlastně mi knížka jenom potvrdila představu, co už jsem měla.
Kniha se prezentovala takto: „Příběh čtyř nerozlučných kamarádek, co rostou, jejich přátelství se vyvíjí a prochází zkouškami…”. Za mě to tak úplně nebylo. Děj je dost prostý: sou čtyři kamarádky, jsou spolu třeba tři začáteční kapitoly, pak se něco stane, ony se přestanou kamarádit, každá si najde kluka, vezme si ho, má děti, v dospělosti se zase sejdou a pak jedna z nich úplně bezdůvodně umře. To je vše.
Moc mě to nebavilo. Pro někoho tam asi může být benefit toho, že to je „romanťárna“. Většinu knížky každá z hlavních postav řeší: „Ó ne, miluju kluka, on miluje mě, budu s ním do konce života!” A největší problém, co tam je, je „máma mě zabije” (ok, ne vždycky, ale většinou ano). Knížka má asi přidanou hodnotu v tom, že přibližuje romské prostředí, jinak tam ale moc zajímavých zápletek a myšlenek není.
Jedinou zvláštní zápletku má příběh Nataši, která se odstěhuje na Slovensko – ta zápletka je ale vyřešená hrozně rychle a prapodivně (za mě vlastně špatně). Už tak je to divný a celá ta linka se úplně zabije tím, že se potom Nataša bez důvodu utopí (jakože utone, ne že spáchá sebevraždu). Takhle jsem to pochopila. Je to hrozně nešikovné a zvláštní, prostě to nedává smysl.
Hodně jsem v průběhu psaní téhle recenze ještě přemýšlela, jestli jsem to nepochopila špatně, že je tam třeba nějaký skrytý význam nebo důvod. Konzultovala jsem to i s mamkou, jestli chyba není na mé straně, ale máma to pochopila (nebo spíš nepochopila) stejně jako já. Došla jsem k závěru, že dějové linky předtím byly nudné a nezajímavé a tahle se snažila být zajímavá, ale skončila úplně nelogicky a za mě je nejhůř napsaná. Je to škoda.
Na knížce jsou ale i věci, co se mi dost líbí. Jak už jsem psala, kniha je napsaná současně i v romštině a to se mi líbí hodně. Pak se mi líbí celý vzhled knihy (až na některé ilustrace) jako fonty a barvy. Jak je poznat, fanoušek příběhu úplně nejsem (to je slabší výraz, vlastně se mi ten příběh prostě nelíbil a za mě nebyl dobře napsaný), ale byla to zajímavá zkušenost a jsem ráda, že jsem si AMEN mohla přečíst.
Autor recenze: Johana Matyášová, 14 let, Praha
AMEN: Ilona Ferková, ilustrovala Lela Geislerová, 248 stran, vydalo nakladatelství KHER (2023).
Napsat komentář