Pozor recenze obsahuje spoilery.
Román Lampička od spisovatelky Annet Schaap je hlavně o Emilii, dceři Augusta, správce majáku. August ale Emilii neřekne jinak než Lampička. A proč? Protože Lampičky maminka, která umřela, se jmenovala také Emilie, a August si ji nechce pokaždé, když vysloví dceřino jméno připomínat.
August se musí starat o to, aby se každý večer světlo v majáku sirkami rozsvítilo a ráno zase zhaslo. Jenže nemá nohu a ke světlu je to více než šedesát schodů, proto se o tu práci stará Lampička.
Jednoho dne ale Lampička zapomene koupit sirky a nemůže světlo v majáku rozsvítit, a kvůli tomu ztroskotá loď.
Další den přijde Augusta potrestat šerif a má s sebou i paní učitelku. Lampička má nakázáno zavřít se ve svém kamrlíku. August vymyslí lež, že se rozbila čočka, kterou celou noc spravoval. Jenže Lampička vyjde ven a přizná se, že to je její vina, protože zapomněla koupit sirky. August se naštve, což není tak neobvyklé, protože hodně pije alkohol, a Lampičku uhodí tolik, až jí teče krev. Šerif ho nechá zavřít v majáku, dokud si škodu za rozbitou loď neodpracuje a paní učitelka odvede Lampičku do Černého domu, aby část dluhu splatila i ona tím, že v něm bude sloužit. V černém domě prý ale žije netvor.
V domě se seznámí s Martou, která se o dům stará a s jejím postiženým synem Lenniem, který je už dospělý, ale stále se chová jako dítě.
Lampička zjistí, že ve věži domu opravdu něco žije a i když se bojí, je tak zvědavá, že to jde prozkoumat. V pokoji je kluk, který má srostlé nohy – říká tomu srůst, černé oči a podivně šupinatou kůži jako ryba. Je hladový, má žízeň a horečku a Lampička se o něj postará. A protože Lampičce připomíná rybu, začne mu říkat Rybičko.
Rybička se uzdraví a Lampička se s ním chce kamarádit, ale on nechce. Nedůvěřuje lidem a často je agresivní. Lampička má dobré srdce a nebojí se ho, ani jí nepřijde odporný. Nevzdává to s ním, i když jí nadává, že je hloupá. Chtěla by, aby s ní šel třeba ven, jako kterýkoliv jiný kluk, ale Rybička nechce, protože ho nikdo nesmí vidět, dokud je takový netvor! Snaží se proto ze všech sil změnit.
Příběh je hodně o vztahu rodičů k dětem. Nelíbilo se mi, jak se August k Lampičce choval, jako dítě přece nemohla být zodpovědná za jeho práci. Přitom Marta se k Lenniemu chovala hezky, i když byl postižený. Dávala mu třeba stříhat noviny, protože to dělal rád. S Martou se cítil milovaný. Zato Rybička byl zavřený ve věži, protože se za něj jeho otec styděl. Muselo mu být smutno, cítil se opuštěný a připadat si hrozně. Žil ve věži jako míček zapomenutý v křoví.
Z příběhu mi bylo smutno, ale byla jsem jím i nadšená a překvapená. Chtěla bych dětem, které se cítí jiné poradit, ať už jim kdokoliv říká cokoliv, aby ony samy sebe dokázaly přijmout takové, jaké jsou. Přestože je nechtějí přijmout jejich rodiče nebo sourozenci, vždycky je na světě někdo, kdo to udělá, jako Lampička přijala Rybičku. Rodičům bych doporučila, aby přijali své děti se vším všudy, protože každý člověk, zvíře, tvor na světě má být milován.
Konec byl spíš otevřený – Rybička ale nakonec dostal šanci na lepší život. Líbilo se mi, že i když Rybičku Marta nejdřív nepřijala, protože se ho bála, protože ho neznala, nakonec si ho díky Lampičce oblíbila. A cestu k sobě zase našli i Lampička s tatínkem.
Autorka recenze: Zora Kopecká, skoro 11 let, Bradlec
Annet Schaap: Lampička, přeložila Radka Smejkalová, ilustroval Jindřich Janíček, 256 stran, vydal Baobab (2022).
Napsat komentář