Pozor recenze obsahuje spoilery.
Tragédie Antigona čtenáře uvádí do antického prostředí královského dvora ve chvíli, kdy se novým thébským králem stává Kréon, jenž nahradil otce hlavní hrdinky Oidipa. Bratr této silně věřící ženy Polyneikés je mrtev a na králův příkaz jeho tělo leží nepohřbeno a zneuctěno kdesi v příkopu. Ani zákon však nezastaví truchlící sestru Antigonu od pochování svého milovaného zesnulého, a tak i, ve jménu bohů, učiní. Za tento čin je zbavena toho nejcennějšího, co každému z nás náleží – svého života.
Tento osud však nečeká jen ji, ruku na sebe vztáhne i syn krále Kréonta spolu s jeho manželkou. Tragédie končí nešťastným zvoláním thébského krále: „Nuž odveďte mě pryč, mne zločince bídného! Já nerad, synu můj, jsem způsobil ti smrt, i tobě, choti má; ó žel, já nebožák! A nyní nevím sám, kam dřív se obrátit. Vše v troskách přede mnou, a na hlavu dopadla mi osudu těžká pěst, jíž nelze nijak snést!
Jedním z rysů, které dílo charakterizují a dodávají mu originalitu, je Sofoklův výběr motivů tragédie. Zbožná Antigona, přesvědčená o správnosti svého rozhodnutí i při vědomí trestu smrti, král Kréon, jenž je s Antigonou spojen příbuzenským vztahem, umíněně následující svá předchozí slova, si až v závěrečné pointě uvědomující své chyby a lituje… To vše autor dokázal zpracovat v pouhých 80 stranách. Zajímavý prvek také tvoří skutečnost, že veškerá smrt, která doprovázela závěr dramatu, byla sebevraždou. Antigona sice měla zemřít zaživa zazděná, ale nakonec se Sofoklés rozhodl usmrtit ji její vlastní rukou. Dalším tragickým motivem je důvod smrti několika zesnulých. Syn Kréonta se zasebevraždil, když spatřil mrtvou Antigonu. Jeho matka jeho čin následovala při pohledu na tělo svého potomka.
Zdůrazněna je Antigonina bezmezná víra a také její odvaha. Překvapil mě i výběr genderu hlavního hrdiny, jímž je silná žena. Nebývá časté, a už vůbec ne v dané době, že by autor učinil tuto volbu, a ještě by poslání takto důležité osoby příběhu bylo kladné. Příbuzenské vztahy jednotlivých postav hrají v ději velkou roli a jejich spletitost, hloubka a blízkost jsou neméně důležité.
Vypravěčem dramatu je sbor, oplývající rozporuplnými názory. Jedna jeho část s činy ostatních postav souhlasí a podporuje je, druhá je skeptičtější.
Král Kreón je typickým, dá se říct až učebnicovým příkladem „záporákem“. Jeho činy jsou obzvláště hrozné, jedná se o do sebe zahleděného a krutého zabedněnce. Až do samého konce se choval bezohledně a bezcitně, až smrt jeho nejbližší rodiny jej donutila projevit nějaký zájem o dění kolem, který by nebyl pouze bezhlavým rozhodnutím či rezolutním pronesením ortelu smrti nebo rozhovorem o ní. Svým zesnulým příbuzným vyjádřil lítost jen jednou krátkou slokou. (Musí se mu však nechat, že alespoň nezapomněl na klasický výkřik „Ó“.)
Přiznám se, že jedním z důvodů, proč jsem si knihu vybrala, byl její nepříliš obsáhlý děj, který doprovázelo také malé množství stran. V důsledku toho se mi kniha dobře četla, a jelikož jsem byla zvyklá na jazyk, kterým jsou dramata psána, nebyla jsem ani překvapena. Četla jsem již více knih tohoto žánru a možná byla chyba, že Antigona byla tou poslední. Za jiných okolností bych si její četbu více užila a také se do ní hlouběji ponořila. Klasická závěrečná úmrtí mě již začínají unavovat. Proto doufám, že se jedná o poslední tragédi na určitou dobu, která se mi dostala do rukou.
Autorka recenze: Rosa Viola Mlčková, 14 let, Praha
Antigona: napsal Sofoklés, přeložil Ferdinand Stiebitz, vydal Rudolf Škeřík (1927).
Napsat komentář