Pozor recenze obsahuje spoilery.
Série novel z období druhé světové války a těsně po ní od Morrise Gleitzmana má v originále ještě pátý díl, pojmenovaný Než, který ale ještě nevyšel v češtině. Četla jsem tedy první čtyři díly série, ovšem na přeskáčku: jako první se mi dostala do ruky kniha Brzy, která je závěrečným dílem této knižní řady. Až potom jsem četla tři předchozí Kdysi, Když a Potom.
Příběh zachycuje dětství a dospívání hlavního hrdiny, židovského chlapce Felixe, se kterým se nejprve seznamujeme v sirotčinci, kam jej dali jeho rodiče, aby jej ochránili před fašisty. Následně se s ním a dívkou Zeldou putujeme do koncentračního tábora, kde je během transportu potká štěstí v podobě zubaře, který je nejprve skrývá spolu s dalšími dětmi v centru polského města (zřejmě Varšavy) a dokonce jim pomůže k útěku. Dalším jejich ochráncem se stala statkářka Genia, která změní jejich identitu a stará se o dvojici dětí, dokud sama není zavražděna nacisty. Felix je přebrán do péče Geniiným mužem Gabriekem. Schovává se tři roky v koňské stáji v díře, ale Gabrieka si odvedou partyzáni a Felix se k nim přidává. Čtvrtý díl se odehrává zpět ve městě, těsně po válce, kde se toho ale mnoho k lepšímu nezměnilo.
Po celou dobu četby jsem byla uchvácena tématem a nebezpečím, které jsem vnímala od začátku do konce: na vážnost se klade celou dobu velký důraz. Chlapec Felix dospívá sám, bez rodičů za neustálého ohrožení života. Autor se nebojí zavraždit své postavy, dokonce i ty zásadní, aby ukázal nekonečné zlo nacismu a podtrhl hrozbu, kterou představuje.
Vadilo mi, že hlavní hrdina Felix neustále pouze přechází z nebezpečí do nebezpečí, jako když utekl z rozbombardovaného domu, okamžitě na něj nacisté spustí palbu a následně je v transportu do koncentračního tábora, odkud prchá lesem, kde se na něj střílí atd. V knize není žádná klidná pasáž bez akce a ohrožení, je to pocit permanentního nebezpečí. Měla jsem také dojem, že mnoho scén je hodně za hranicí možného: například autorova dramatická dystopická vize Polska po válce asi nebude odpovídat skutečnosti.
Příběh je ich-formový, mluví Felix, se vší naivitou: Felix si vymýšlí báchorky, kterými chlácholí sám sebe a zlepšuje skutečnost, jako šestiletý je uchráněn v sirotčinci myšlenky a praxe vyhlazení, což dlouho vůbec nechápe – a jen postupně začíná rozumět tomu, co se děje. Báchorky a fiktivní příběhy jim všem ale pomáhají přežít nebo uklidnit situaci a napětí. Je to jejich strategie přežití. Felix stále optimisticky věří, což symbolizují opakující se slova z názvu knihy v každé kapitole: Když, Kdysi, Brzy atd. Těmito slovy začíná vždy každá kapitola dané knihy série.
Bylo to velmi drsné, drastické čtení, čtenář je stále ve stavu zoufalého doufání – jako Felix – že se události obrátí k lepšímu. Bylo silně zdůrazněno, že tato doba nemá obdoby v historii lidstva. Člověk si zvěrstva nacismu mohl opravdu důkladně představit. Nejhorší pro čtenáře bylo, když autor nechal nacisty zabít malou dívku Zeldu, Felixovu svěřenku. To už mi přišlo ne tak nutné, v tolika smrtích celé série. Velké množství akce zahlcuje a otupuje, a především ubírá příběhu na reálnosti (partyzáni, pobývání v úkrytu ve sklepě nebo na půdě, útěk z transportu, „doktor-vrah“ v sirotčinci, neustálá střelba, spousta úmrtí důležitých postav, tři roky skrčení v jámě atd.). Sérii bych přesto doporučila – těm, kteří se nevyděsí, takže určitě ne dětem mladším 10 let. Znovu jsem si přiblížila hrůzy války, nacismu a celého historického období, o kterém jsme se ve škole učili.
Rosaria Viola Mlčková, 14 let, Praha.
Kdysi, Když, Potom, Brzy: Morris Gleitzman, přeložila Barbora Punge Puchalská, vydalo Nakladatelství Argo (2016 – 2020).
Napsat komentář