Kniha Jmenuji se Martina ze série didaktických knih Ivony Březinové Dívky na vodítku (které jsou pak často školní povinnou četbou) popisuje dětství a dospívání dívky, spojené s neustálými obavami její matky, aby moc nepřibrala. Právě kvůli tomu Martinin život zúžil na starost o to, kolik toho snědla a jaké to bude mít následky. Její táta je opustil dávno, a matka proto neustále střídala nápadníky – každý byl jinak hrozný. Martina kvůli starostem s jídlem nakonec skončí v zařízení, které jí má pomoci. Právě v něm začne přemýšlet o svém životě před tím, než se sem, do ústavu, dostala, a dospěje k závěru, že nedokáže své matce odpustit chyby, kterých se na Martině dopustila. Ale když matku po týdnech uvidí, pochopí, že právě odpuštění je to jediné, co může pro záchranu jejich vztahu udělat. Navíc v zařízení najde lásku.
Martina, teď už na kost vyhublá blondýna, se zprvu potýká s anorexií, pak s bulimií. Tato nemoc spočívá v neustálé chuti na jídlo, která se těžce překonává, ale zároveň v obavě, že když toho sníte moc, přiberete. Proto ze začátku nedokáže sníst nic, co by vzápětí nevyzvracela do záchodu. A kvůli této nenávisti k sobě samé nedokáže Martina přijmout skutečnost, že by ji někdo mohl mít rád. Její matka skoro vždy upřednostňovala nějakého svého nápadníka před vlastní dcerou, a právě kvůli tomu ji začala Martina nenávidět. Martina nevěděla, co je správné, a v důsledku toho byla na svoji matku někdy opravdu hnusná. Chápala jsem proč, ale někdy mi to přišlo přehnané. Neustále obě řešily jídlo. Celý děj je jen a jen o řešení jídla. Buď za účelem hubnutí, nebo se probírají nějaké recepty. Martině to nejdřív bylo lhostejné, ale pak tomu sama propadne. Byla buď tlustá, anebo hubená, ale její matka jí to neustále vmetala do tváře. Z Martiny se stal obětní beránek její matky, která si na ní často vylévala nenávist ke svému vlastnímu tělu. Martina byla ale ze začátku velmi ochotná a vždy při matce stála. Ať nastalo jakékoliv období, byla při ní.
Jednou se stalo, že už toho začala mít dost. Chovala se ke své matce ošklivě ve chvílích, kdy ji máma nejvíc potřebovala. Potom se na matku vykašlala a začala se zajímat o něco jiného. O jídlo. Každý den si neustále kontrolovala, co jí. Byla neuvěřitelně kritická k sobě samé a nenáviděla se úplně bytostně. Nakonec skončila v nemocnici, kde i po základní léčbě odmítala miniaturní porce jogurtu za den. Jediná její myšlenka byla: hlavně nepřibrat a také: jsem tlustá. Jako by se viděla přes tlusté brýle v rozšiřovacím zrcadle. Když se dostala z nemocnice, vymyslela nový způsob, jak obelstít lidi kolem, ale hlavně sebe – vyzvracet všechno nabízené jídlo. Při každém hubnutí si pořád opakovala, jak je vytrvalá a statečná, ale hlavně, že překonala svou matku, která to nikdy nedokázala. Kvůli tomu byla Martina taky tolik zatvrzelá. Proto se jí taky myslím tak obtížně bulimie léčila.
Text byl srozumitelný a docela dobře se četl. Příběh vyprávěla Martina, ale výjimečně i jiné postavy převážně z ústavu, kde Martina nakonec skončila. Některá slova byla i tak pro mě nová, ale to nevadilo. Kniha je napsána obecnou češtinou. Autorka dobře popisuje svět teenagerů a umí se skvěle vcítit do hlavní postavy knihy. Měla jsem ale taky pocit, že autorka moc dobře věděla o všem kolem anorexie a bulimie, takže si myslím, že s těmito nemocemi možná měla osobní zkušenost.
Kniha pro mě byla něčím úplně novým. Když jsem četla My děti ze stanice Zoo, bylo to opravdu drsné. Tohle bylo drsné úplně jiným způsobem. Zatímco Christiane si svou budoucnost zvolila, Martinu k tomu vlastně tak trochu dohnala matka. Martinin život sice nespočíval v drogách a všem kolem nich, ale byl drsný svým vlastním způsobem. Jak už jsem řekla, Martina se stala obětí svojí matky, nadváhy a jídla. Já normálně nové věci nemám ráda, ale myslím, že je opravdu důležité, aby děti znaly nebezpečí, která jsou všude kolem nás. Poruchy příjmu potravy patří také mezi závislosti. Nemůžu říct, že by se mi příběh líbil, ale skutečnost je důležitá. Líbilo se mi, že autorka nic nelakovala narůžovo, ale přesně ukázala pravdu. Někdy to sice bylo drsné až moc, ale protože s tím naštěstí nemám zkušenosti, nemůžu toto opravdu posoudit. Někdy jsem měla pro Martinu pochopení a soucítila s ní, ale jindy jsem vůbec nechápala, proč tento problém řeší. Stejně jako My děti ze stanice ZOO má i tato kniha určitě působit jako varování. Autorka chce asi ukázat, že poruchy příjmu potravy může „přenést“ i matka na dceru.
Celkově se mi kniha docela líbila, ale někdy jsem se jí musela pročítat déle, než mi bylo milé. Rozhodně bych ji nezařadila mezi své nejoblíbenější, ale přečíst si ji bylo pro mě důležité.
P.S: Na fotce držím audioknihu, protože tištěnou knihu už jsem vrátila do knihovny.
Rosaria Mlčková, 12 let Praha
Ivona Březinová: Jmenuji se Martina, 128 stran, Nakladatelství Albatros (2003)
Napsat komentář