Kniha Dreamologie od Lucy Keating je o dívce jménem Alice, které se už od dětství zdá o jedné osobě. Vždy spolu zažijí nějaké dobrodružství, ale znají se jen prostřednictvím snů, prostřednictvím života z paralelního světa. Proto Alici úplně ohromí, když tuto osobu skutečně potká. Kluka ze svých snů – Maxe. Zjistí, že se mu o ní také zdá a společně se následně snaží zjistit proč. Postupně se ale dozvídají, že ten druhý není takový, jak si ho vysnili. Pro Alici není jednoduché se s tím smířit.
Od tak dobrého názvu knihy jsem čekala trochu víc, i když vím, že podle toho bych knihy soudit neměla. Docela mě nadchl, protože jsem si pod ním představovala složitý a originální svět snů, kterému nikdo nemůže upřít fantazii a hlavní hrdinka tam potká kluka svých snů, ale i přes to si zvolí špinavější a drsnější realitu, kde je například nějaký jiný kluk (když už to musí být), konec příběhu. Byl to takový trochu moc tradiční dívčí román, kde se i přes zjevnou snahu autorky o zábavnost nic moc zajímavého neděje. Dokonce mě překvapilo, že mě kniha nezaujala, přestože měla velmi dobrý začátek – což vždy velmi oceňuji. Keating měla také velice zajímavý ústřední nápad, ale podle mého ho nedokázala dobře napsat a rozvést, a to mě mrzí.
Mou nejoblíbenější postavou je (pro mě překvapivě) hlavní postava – Alice. Moc se mi líbilo, že není dokonalá a má i své špatné vlastnosti, které (tedy ne všechny) jí zůstanou. Opravdu mě naštvala zcela dokonalá postava Maxe, který je úžasný, nejlepší a nejhezčí, jak to bohužel v tomto žánru bývá.
Ještě jedna věc, kterou ze srdce nesnáším, se v této knize objevila. V anotaci na obálce se kniha často přehnaně vychvaluje, např. „Příběh vás uchvátí tak, že budete plakat spolu s postavami a prožívat s nimi jejich trápení jako svá vlastní“. Já vím, že se to tam dá čekat a proti tomu nic nemám, ale to, co mi na tom vadí, je, když to není pravda, a to je přesně případ této knihy. V anotaci se píše: „Budete se s postavami smát nahlas“, a to není pravda. Kniha mi nepřišla vtipná ani trochu a zasmála jsem se jen jednou, což mě zklamalo, protože se směju ráda, a navíc se potom cítím trapně i za autorku.
Celkově bych řekla, že je to skvělý námět, ale promrhaný ve špatném příběhu. Knihou jsem se proto hodně prokousávala a musela jsem se trochu nutit k jejímu přečtení.
Zároveň však musím zmínit ještě tři věci. První je pro překladatelku: Proč jste se rozhodla pro anglicismus v názvu? Druhá pro redaktora: Několikrát buď vypadla písmena, např. když je věta napsána v sie-formě, bylo tam „propadl“ místo propadla, a někdy byla věta celá v úplně opačném rodě, což při četbě dost vadí, a i nepozorný čtenář si toho všimne. A poslední pro grafika: Obálka byla čistokrevný kýč. Opravdu k tomu skvělému názvu růžovo-oranžové vlasy s fialovýma očima a obrovskými řasami? Už kvůli tomu se mi na začátku moc nechtělo do četby, ale text jsem podle toho neposuzovala. Příběh byl malinko nudný, ale občas měl dobré části – prostě taková oddechovka.
Rosaria, 12 let, Praha
Dreamologie: Lucy Keating, přeložila Jana Jašová, 336 stran, nakladatelství Yoli (2016)
Napsat komentář