„Za tělocvičnou na našem školním dvoře je veliká jáma. Říkáme jí Ďolík.“ Takhle začíná švédská obrázková kniha o místě, kam si chodí děti o každé přestávce hrát. V Ďolíku je spousta pařezů, obrovských kamenů, jam a svahů. Místa a zábavy je tam dost pro všechny. Jenže učitelům se to nelíbí a říkají, že se tam někdo zraní. Děti si mají hrát na hřišti! Jednou si Vilma přišlápne cestou do Ďolíku tkaničku a spadne ze schodů. Teče jí krev z nosu. Od té chvíle do Ďolíku děti nesmějí. Tak chodí pouze na Okraj, tam to taky ujde. Jenže učitelé nedají pokoj, a když děti přijdou do školy v pondělí, je z Ďolíku a Okraje jen rovná betonová placka. Všichni jsou smutní, až na učitele! Za chvíli se však karty obrátí, protože děti objeví hromadu, na které je navezeno všechno z Ďolíku a Okraje. Začnou jí říkat Vršek. Děti tvrdí, že je dokonce mnohem lepší než Ďolík a Okraj dohromady a zase si chodí hrát jedině tam.
Knížka nás moc bavila a dost jsme se u ní nasmály. Moje malá sestra Marta si hned vzpomněla, jak si ve školce hrály s holkama venku nejradši v koutě za domečkem, kde to bylo úzké a nikdo je nerušil a bylo to tam jen jejich. Bavily ji vtipné ilustrace a ulevilo se jí, že se dětem na konci splnilo přání mít své vlastní místo. Já měla pocit, jako by knihu psalo dítě. Vypráví ji jedna holčička ze školy, ale jen málo spisovatelů umí psát přesně tak, jako když mluví dítě. Já se v tom úplně cítím. Taky si ráda hraju přesně jako v této knize. Nedoporučuju ji jen kvůli nádhernému, stručnému a výstižnému textu, ale taky kvůli dobře odpozorovaným ilustracím. Naprosto perfektně vyjadřují, jak třeba děti otráveně sedí na houpačce nebo jakým způsobem se drápají na strom. Taky se mi líbilo, jak na dvou stránkách za sebou stojí děti úplně stejně. Jednou je vidíme zepředu, jednou zezadu. Myslím, že kniha je bezvadná.
Dora & Marta Šrámkovy, 11 a 6 let, Pacov
Ďolík: Emma AdBåge, přeložila Pavla Nejedlá, 34 stran, Host (2021)
Napsat komentář