Humoristický román Saturnin Zdeňka Jirotky popisuje život mladého, trochu rozmazleného muže, který si z rozmařilosti najme sluhu Saturnina. Tento inteligentní, všehoschopný a tajuplný starý mládenec si zakládá na vznešenosti, vtipu a elegantním provedení svých ztřeštěných nápadů. V průběhu děje se z našeho křehkého a lehce neschopného pana Jiřího stane díky Saturninovi dobrodruh a sebevědomý mladý muž, který si dokáže získat srdce slečny Barbory.
Při letním pobytu u svého dědečka si Jiří i všichni ostatní užijí spoustu legrace nejen díky Saturninovi, ale také tetě Kateřině, nejintrikánštější osobě rodiny. Po strhnutí mostu velkou vodou, který vede k dědečkově vile, se všichni vydávají na pěší túru, aby doplnili proviant, avšak po návratu zjistí, že na místě zbořeného mostu stojí nový. Kniha končí svatbou, ale ne páru, od kterého by to čtenář očekával…
Pro tuto knihu jsou typické barvité a vtipné situace, na kterých je zvláštní, že se jim téměř bez výjimky žádná z postav nezasměje. Účelem této knihy však jistě není rozesmát její postavy, ale samotné čtenáře. Anglický humor tvořící většinu knihy je vcelku atypický pro českého autora a děj je zasazený do Protektorátu, přitom má prvorepublikovovu atmosféru. Další nezvyklostí této knihy je heslovité shrnutí každé z 26 kapitol na jejich počátku – celá kniha by se tak velmi stručně dala popsat těmito hesly.
Když se k některé z postav teta Kateřina vydá svým klasickým hopsavým krokem, obvykle je čeká nějaká stížnost skrytá za příslovím které nechybí v žádné její větě: „V ústrety mi přihopsala teta Kateřina. Tvářila se jako by očekávala, že její přítomnost vyvolá u mne výbuch nadšení. Dovádivě žvatlala a jako obvykle ze sebe chrlila jedno přísloví za druhým. Mezi jinými říkala, že host do domu, bůh do domu.“ Kateřininy plány jsou vždy v zájmu jejím, případně syna Milouše, a za své pohodlí je ochotna zaplatit jakoukoli cenu. Nestydí se skoro násilného vloupání do cizího domu ani se jakkoliv jinak ztrapnit nebo ponížit – chová se velmi vyzývavě, nejspíš s představou, že je stále mladá. Je až neuvěřitelně otravná způsobem, díky němuž si zasloužila velikou nepřízeň ostatních členů rodiny a jejích přátel. Vzhled tety Kateřiny je poněkud neurčitý, ale s jistotou mohu říct, že oplývá buclatou konstitucí a výrazně se líčí. Věk bych si dovolila odhadnout jako střední vzhledem k přítomnosti asi 20letého syna Milouše.
V románu není téměř vůbec použita přímá řeč a autor mluví spisovnou češtinou své doby (myslil, pravil…). Mimo jiné nalezneme v textu pranostiky, přirovnání a rčení. Specifické jsou také uhlazené způsoby, jež vychází převážně z úst Saturnina a které se ironicky jako šipky do terče strefují do Milouše a Kateřiny.
Musím uznat, že knihu takového rázu jsem ještě nikdy nečetla. Ze začátku jsem tedy byla trochu skeptická a nebyla jsem si jistá, co mám od příběhu očekávat. Ale nakonec mě mile překvapil. Líbil se mi optimismus, který z celého díla přímo sršel, a také reálnost celého Saturninova světa. Při čtení jsem měla pocit, že je možné přejet přes (nyní nový) dřevěný most, pokochat se pohledem na dědečkovu vilu, pozdravit se se slečnou Barborou a smát se spolu s ostatními Saturninovým vtipům. Trochu s obtížemi jsem se potýkala s jazykem autora, který se liší od toho dnešního, ale to nevadilo celkovému dojmu z knihy – spíš jsem si obohatila svou sbírku přísloví o několik nových přírůstků. Část příběhu, který Jiří tráví na hausbótu, jejímž nejvtipnějším momentem je příchod a odchod tety Kateřiny, byla podle mého názoru poněkud slabší oproti části u dědečka.
Rosaria Mlčková, 13 let, Praha
Saturnin: Zdeněk Jirotka, 216 stran, Československý spisovatel (1990)
Napsat komentář