Recenze obsahuje spoilery!
Román Když pan Pes kousne skotského autora Briana Conaghana se odehrává na střední škole pro studenty se speciálními potřebami. Hlavní postava Dylan Mint má Tourettův syndrom, což je nemoc projevující se tiky, vrčením a koprolálií neboli spontánním vyslovováním nevhodných slov. Žije pouze se svou mámou a o svém otci se domnívá, že je ve válce. Dylanův život určují pravidelné psaní dopisů tátovi a lékařské prohlídky.
V ordinaci je vždy poslán do kouta, zatímco jeho máma mluví s lékařem o něm a jeho životě. Tehdy zaslechne větu, že život pro něj, jak ho znal, končí, což si přebere tak, že brzy umře. Proto si sepíše seznam věcí, které chce ještě stihnout. Zaprvé se chce vyspat s holkou, nejlépe s Michell Malloyovou, za druhé zamezit šikaně svého kamaráda Amira a najít mu nového kámoše a za třetí dostat tátu z války dřív, než o něj přijde. Blízkost konce z Dylana udělá nečekaně rozhodného mladíka, který se najednou postaví nejrůznějším výzvám a mnohé v jeho životě dostane spád. Dokonce se sblíží s Michell, když se opilá obává jít domů, aby ji nenachytali rodiče, šlechetně jí nabídne přespání.
Vše se zdá být na dobré cestě, ale jednoho dne se Dylan vrátí ze školy dříve a najde v kuchyni muže, který se představí jako Tony. Dylan ho vnímá jako vetřelce, parkuje na tátově místě, sedí na jeho židli, a přitom v domě nemá vůbec co dělat, a chce se ho rychle zbavit.
Namísto toho zjišťuje, že neumírá, ale, že v jeho životě nastávají velké změny – jeho máma s Tonym čeká dítě a také se dozví pravdu o svém otci. A dochází k závěru, že seznam si sice splnil, jen úplně jinak, než předpokládal, a že v životě nejde jen o naše přání a touhy, ale i o potřeby ostatních.
Autorovi se povedlo upoutat moji pozornost od první stránky už způsobem, jak pracuje s písmem. Některé věty jsou napsány caps lockem, jiné kurzívou nebo zahrnují emotikony. Navíc používá hovorový a nespisovný jazyk a nevyhýbá se vulgarismům, ale s tím je nutné (vzhledem ke specifičnosti hlavního hrdiny) počítat.
Příběh přesvědčivě ukazuje pocity lidí s hendikepem, kteří chtějí být vnímáni coby svébytné osobnosti, jakými ve skutečnosti jsou. Není důvod je šikanovat nebo ponižovat, jak se často stává. Dylan se hodně posune a dospěje, a přes to, že se jedná pouze o literární postavu, jsem za něj ráda. Dokázal se postavit svému strachu a opustit věci, které ho v životě táhly dolů. Kniha mi stylem psaní a motivem dospívání připomněla Poupátka Hany D. Lehečkové. Když pan Pes kousne je opravdu silný a originální příběh a moc vám jej doporučuji.
Anna Černá, 16 let, Louny
Brian Conaghan: Když pan Pes kousne, přeložila Dominika Křesťanová, 300 stran, vydalo Nakladatelství Argo (2016).
Napsat komentář