Declan Murphy se před pár měsíci pokusil o sebevraždu. Teď musí dělat veřejně prospěšné práce, aby zaplatil za škody, které při nezdařeném pokusu způsobil. Jako práci mu soud přidělil sekání trávy na hřbitově. Tam najde dopis psaný ženskou rukou, a i když ví, že se to nemá, dopis si přečte. A odepíše.
Další den ho překvapí, když na něj čeká odpověď. Po několika dopisech už má anonymní pisatelky plnou hlavu. Rád by se s ní setkal osobně, ale ví, že by psaní ztratilo své kouzlo. Potýká se tedy s otázkou, jestli má pátrat po osobě, která, kdyby věděla, kdo je, se už tolik svěřovat nebude, nebo nepátrat a nikdy se nedozvědět, s kým se konečně cítí sám sebou. Tak začíná kniha Dopisy ztraceným americké autorky Brigid Kemmerer.
Juliet Youngová měla úžasný život. Byla šťastná a spokojená, dokud jí před pár měsíci neumřela matka. Od té doby se toho pro ni hodně změnilo. Přestala fotit, úplně ztratila vztah se svým otcem a hroutí se jí přátelství s nejlepší kamarádkou. Na všechno se cítí sama. Od smrti maminky chodí každý den k jejímu hrobu a píše jí dopisy. Slova, která si její matka už nikdy nepřečte. Když jednou na její dopis někdo odepíše, nejdřív ji to rozhořčí, ale později si s panem Tajemným nedokáže přestat psát.
A tak si píšou každý den, a po několika měsících mají oba pocit, že je konečně někdo chápe.
Tato kniha se mi opravdu líbila, protože je to krásně napsaný příběh s vážnějším tématem. Obě hlavní postavy mi byly sympatické. Juliet od začátku, u Declana jsem musela počkat, až se v knize více otevře, což se stalo, a mě pak mrzelo, že příběh skončil tak rychle.
Líbil se mi autorčin styl psaní, pohrávala si s mojí náladou, její hlášky, u kterých jsem se smála, ale i dojemné části, u kterých jsem brečela. Píše ich formou, z pohledu obou hlavních hrdinů. Bavilo mě pozorovat, jak Juliet i Declan přicházeli na to s kým si píšou, přestože čtenář to ví od začátku a může si jenom říkat: „Panebože, vždyť je to úplně jasné, to přece musí vidět!“ Ale příběh je napsaný tak, že mi to vůbec nevadilo. Tím, že se tam řeší vážnější témata jako jsou domácí násilí a smrt, tak to není takový ten typický dívčí román. Knížku můžu jenom moc a moc doporučit, holkám, i klukům od třinácti let.
Autor recenze: Barča Grimmová, 15 let, okres Semily
Dopisy ztraceným: Brigid Kemmer, přeložila Helena Šváchová, 360 stran, vydalo COOBOO (2019).
Napsat komentář