Jak víme z předchozí knihy Dopisy ztraceným americké autorky Brigid Kemmerer, i doposud vedlejší hrdina Rev Flatcher má svou temnou minulost, a teď se o ní čtenáři dozví více. Bojuje s traumaty z dětství a docela se mu to daří. Má skvělou adoptivní rodinu, která ho podporuje a miluje. S dopisem od biologického násilnického otce se mu však všechny zlé vzpomínky vrátí.
Emmě Blueové se rozpadá rodina, ale místo aby čelila nepříjemným rozhovorům o rozvodu, radši programuje svoji vlastní počítačovou hru. Jenže jí začnou přicházet výhružné maily, a ty už ignorovat nejde.
Když se Emma a Rev potkají, mají nutkání svá tajemství mezi sebou sdílet. Ale můžou si věřit?
Na co slova nestačí je pokračováním Dopisů ztraceným a musím říct, že se mi druhý díl líbil trochu méně než první. Opět mi byly postavy sympatické, nejvíc Rev. Emma byla fajn, ale občas jsem nechápala, proč se v různých situacích rozhodla právě tak, jak se rozhodla. Ani její lásku k počítačovým hrám jsem nesdílela, a neměla jsem s ní vlastně nic společného.
Přesto se mi ale příběh líbil, rychle plynul, nebyla tam žádná část, u které bych si řekla, že je moc zdlouhavá. Soucítila jsem s Revem pro jeho trápení se s minulostí, i s Emmou kvůli rozvodu rodičů. Přestože jsem tuto situaci nezažila, dokážu si představit, jak je asi nepříjemná. Líbilo se mi, že se děj odehrával o rok později než první díl, takže jsem mohla pozorovat, jak se vyvinul vztah mezi Declanem a Juliet. Přátelství Reva s Declanem se prohloubilo, a to bylo taky moc fajn. Knížku bych stejně jako první díl doporučila čtenářům od třinácti let.
Autor recenze: Barča Grimmová, 15 let, okres Semily
Na co slova nestačí: Brigid Kemmerer, přeložila Helena Šváchová, 390 stran, vydalo COOBOO (2020).
Napsat komentář