Zlobryni a sirotky, třetí knihu Kelly Barnhill, dostupnou v češtině, jsme četly jako kdysi dávno s mámou a sestrou nahlas, a také jsme o ní dlouho diskutovaly. Četla jsem i předchozí dva její romány Dívku, která upíjela Měsíc, a Čarodějčin syn. Z předchozích děl jsem již znala vysokou úroveň autorčina vypravěčství, a proto jsem byla poněkud zklamaná touto její novinkou.
Jedná se o filosofický román, který své myšlenky předkládá na příběhu sirotků žijících v kdysi krásném městě Kámentálu a jejich spojení s pozitivní fantazijní silou, již představuje Zlobryně. Píše se zde o podceňování, stereotypním odsuzování, zaslepení krásou a šarmem a spojení nejstarší generace s tou nejmladší, o síle a pádu komunity, o kráse města, které povstane z úpadku díky tomu, že se jeho obyvatelé spojí a začnou žít ve svornosti a pečovat o sebe navzájem. O tom, jak předsudky a podezírání mohou vést k tragédiím a nespravedlivým činům, a o důležitosti tolerance.
Autorčin pohled na svět působí z příběhu hodně černobíle a teze z vyprávění dost „trčí“, jako by nebyla schopná dodržet věkovou kategorii, jíž je text určen. Složité se tu mísí s poměrně primitivním a čtenář je neustále ponaučován.
Barnhill často rozvětví nové dějové linie v rámci svého hlavního tématu, ale není je schopná udržet, rozvinout a náležitě uzavřít. Její myšlenky a úvahy o společnosti jsou jistě zajímavé a nemyslím si, že by je neuměla sepsat do příběhu, který lze číst napříč generacemi, avšak není jisté, zda jej všechny také čteáři pochopí: některé její myšlenky jsou velmi náročné a „politicky pokročilé“ a jsou předané hodně komplikovaným jazykem. O to těžší muselo být sepsat je do podoby dětského příběhu s fantazijními prvky, který je navíc jinotajný. Bohužel se autorka opravdu neustále opakuje, čímž se nejspíše snažila tento rozpor překonat.
Charaktery všech postav zná čtenář dopodrobna, avšak zároveň jejich určité osobnostní stránky, které čtenář vstřebá kvůli stálému vyzdvihování a opakování jejich rysů, působí nevěrohodně a roboticky. My jako lidé máme mnoho stránek vědomí, které sami ani nejsme schopni popsat, a když čteme o nějakých hrdinech, kvalitu příběhu jednostranné postavy dost kazí.
Některé její myšlenky byly až socialistické: společná komunitní péče o město vede k rozkvětu všeho a všech, vzájemnost a pospolitost sousedů, jíž bylo na konci dosaženo, působila jako sdružení nájemníků jednajících skupinově v náhlé jednotě.
Mou nejoblíbenější postavou se stala jednoznačně Zlobryně: byla laskavá, empatická, skromná, přes svou velikost velmi jemná. Upřednostňovala druhé před svým pohodlím. Milovala všechny živočišné druhy a neohlížela se na jejich dispozice nebo původ či vzhled. Bavilo mě, co všechno vařila a rozdávala, jak pečovala o zahradu. Ale i ona byla opět neomylná a dokonalá. Jako jediná postava mezi samými „klaďasy“ byla přesto sympatická.
Vtipná byla postava sebou samým narcisticky posedlého starosty, rovněž má oblíbená, jelikož ztělesňovala jedinou komickou a zápornou postavu knihy. Na něm bylo ale také moc dobře ukázáno, jak skvěle manipulátoři takovéhoto despotického a podlézavého typu umí ovládat davy a hromadit veřejné statky. Sirotci mi nevadili jen kvůli jejich plochému charakteru, ale také z důvodu nevyužitých a často přebytečných nadpřirozených schopností.
Autorka opravdu výrazně nutí čtenářům své myšlenky, myslím, že kdyby si tu knihu četlo malé dítě samo, tak asi ani nebude schopné nahlédnout do zákoutí jejích společenských úvah.
Originální je zápletka z dračího světa, který je v této knize aspoň líčen netradičně: draci se umí převtělit do jiných živočichů a pouze tehdy pocítit nové emoce, které ve své vlastní kůži prožít nemohou. Je to vlastně jejich způsob, jak najít soucit s druhými. Také vraní společenství bylo unikátní.
Dokola jsou opakované poučky, že člověk nemá chtít vděk za své dobré skutky, má chodit do knihovny, která je jádrem společnosti, a má pomáhat druhým a nemyslet jen na sebe – to připomínalo křesťanský ideál.
Ráda bych vyzdvihla bohatou slovní zásobu autorky a umělecky využitý talent autorky, slovo, to si čtenář skutečně užije ve všech jejích knihách. Je opravdu originální, škoda těch nedostatků.
Autorka recenze: Rosaria Viola Mlčková, 15 let, Praha
Kelly Barnhill: Zlobryně a sirotci, přeložila Brabora Punge Puchalská, 360 stran, vydalo Argo (2022).
Napsat komentář