Příběh vypráví o Vendule, která je blbá. Chová se ošklivě ke spolužákům, k rodičům, je drzá, škodí, kde může. Ani spolužáci se k ní nechovají hezky a už vůbec ne učitelka, která navíc sezením vedle Venduly trestá ostatní děti a občas Vendulu i ponižuje. Vendula má rozvedené rodiče. Bydlí s mámou. Táta žije u jiné paní, která má dceru Karolínu a té Vendula neřekne jinak než Kráva. Nesnáší ji. Ukradla jí tátu. Vendula jednoho dne najde v koši s odpadky neřáda. Je to takový škodící hlásek, který Vendule našeptává, aby se chovala špatně a Vendula ho poslouchá.
Po nějaké době se vyprávění trochu změní. Situace, které se dějí, se řeší dvěma způsoby, což je hezky uděláno tím, že tu jsou dva texty, jeden modrý a jeden oranžový. Jsou ve dvou sloupcích vedle sebe. Modrý ukazuje, jak se situace řeší špatně a v oranžovém čteme, jak by se dala situace řešit lépe. Navíc tu neustále vystupuje neřád, který Vendule poťouchle radí jak co nejvíc škodit. V modrém textu mu Vendula naslouchá, v oranžovém se řídí víc sama sebou. Přišlo mi, že se v příběhu chovají špatně tak trochu všichni. Říkám si, proč Vendulu nevyslechnou? Proč se jí nezeptají, co ji trápí? Proč na ni nezkusí být milí a zjistit proč je taková? Já si myslím, že každé nehezké chování vychází asi z toho, že se tomu člověku něco stalo, že ho něco trápí. Vendula je příšerná, ale ne každý si uvědomuje nebo myslí na to, že by jeho chování mohlo někoho ranit. Myslí sám na sebe (třeba na to svoje trápení) a nedokáže přemýšlet nad ostatními. Od toho tam jsou dospělí, třeba máma, která by měla s Vendulou víc mluvit a měla by poznat hned na začátku, že není něco v pořádku. Nebo učitelka. Ani máma ani učitelka jí nejdou dobrým příkladem. Učitelka je hnusná a přitom by měla umět pracovat se všemi možnými dětmi a pomáhat jim cítit se dobře. Ani táta s nevlastní mámou a ségrou nebyli kdovíjak úžasní.
Po pravdě, z příběhu jsem měla takové smíšené pocity, vlastně pořád mám. Ale líbil se mi. Samotnou by mě zarazilo, kdyby se takhle někdo choval ve třídě, říkala bych si, co se s ním stalo? Určitě můžeme i my děti pomoci, zajímat se, alespoň to zkusit. Díky takovým knížkám jako je Blbá Vendula se možná více lidí (dětí i dospělých) zamyslí nad tím, že někdy člověk si neumí pomoci sám a že třeba rozvod rodičů může být pro děti daleko těžší než si dospělí myslí.
Ilustrace v knize jsou takové nečitelné, ale jakmile se člověk začte do příběhu, hned je pochopí. Řekla bych, že jsou zároveň abstraktní i konkrétní. Ilustrace využívají modrou, oranžovou a bílou barvu a celé výtvarné zpracování je netradiční. Příběh je krátký, nerozebírá problémy do hloubky, ale na to, aby čtenáře přinutil k zamyšlení to stačí.
Autorka recenze: Zora Kopecká, 11 let
Noemi Cupalová, Blbá Vendula, ilustrace Eva Horská, vydalo nakladatelství Běžíliška (2023).
Napsat komentář