Knižní debut Petra Hanela O Hvězdách víš hovno je románem pro teenagery odehrávajícím se v jednom českém městě zřejmě poblíž Prahy. Příběh vypráví sedmnáctiletý Marek Dostál alias Marky, student Svěrákova gymnázia, obyčejný kluk pocházející z chudších poměrů. Na cestě do školy se sluchátky v uších opřený o chladné sklo autobusového okénka pohledem klouže z jedné tváře na druhou. Hledá ji, tu holku, kterou včera viděl v buse. Nikdy by si nepomyslel, jak moc ho změní – ona, známá nestálými vztahy a nezdravým vkusem na kluky.
Jejich přátelství Markyho provede nejrůznějšími obdobími, ovlivní jeho pohled na opačné pohlaví, na sebe samého a v neposlední řadě i přístup k tak snadno dostupným drogám. Z milého, citlivého a snaživého kluka, populárního „i přes ty hrozný hadry“, se stane sobecký lhář a bad boy, nechá se obklopit novými lidmi, začne je napodobovat, přivlastní si jejich názory.
Ale ani přes svou proměnu na ni nedokáže zapomenout. Na ni, Valerii Horálkovou, kterou přese všechny snahy nedokázal vymazat z mysli. Starost a obavy o ni nakonec Markyho zavedou do onoho osudového bytu, mezi „umatlanej noční stolek, starej gauč s vydrolenýma područkama a zbytky brambůrků“, kde ji najde: tichou, ležící. S myšlenkou na jejich minulost zavřel oči a opřel se o televizi. Kam ho to jenom zavedla?
Jako ve všech svých recenzích jsem se i zde pokusila pro přiblížení titulu napodobit autorův styl psaní, který nyní rozeberu z jazykového i obsahového hlediska.
Autorovi se jednoznačně podařilo zaplnit mezeru, která zeje v české young adult próze ze současnosti. Petra Hanela cením za jeho pokus vcítit se do lidí o generaci mladších, než je on sám, jež lze označit za úspěšný – skvěle vystihl nejistotu, kterou prožívají na každém kroku, zmatek a časté změny názorů i citů, důležitost statusových věcí (iPhone) a oblečení, spletitý svět sociálních sítí s jeho skrytými významy, jejichž neznalost se odrazí na vašem sociálním postavení, upřímné nezkrotné myšlenky, které někdy ostatní autoři zamlčují, a sami hrdinové žijí ve strachu z jejich odhalení. Myšlenky na sex, niterné touhy po tom druhém, založené na falešných představách a zkreslených filmových klišé, ale třeba i pornu, kde tolik obávaná a nutně nastávající selhání nikdy nevyjdou najevo.
Originální a mezi českou prózou zcela nová ozvláštnění představují QR kódy odkazující na zajímavé a děj dokreslující písně z playlistu na platformě Spotify. Ten slouží nejen k budování atmosféry, ale také onomu příjemnému pocitu z prožitku stejné chvíle a nálady jako fiktivní postava, k jejímuž příběhu tíhnete stále více s každou otočenou stranou. (Bonusem je také stále stoupající číslo sledujících tohoto playlistu, a tedy i potenciálních seznámení, která by čistě teoreticky mohla proběhnout mezi čtenáři této knihy :)).
Zajímavou postranní linií je také v tomto věku stále ještě abstraktní pojetí peněz a majetku a nezralý přístup k nim. Všechny postavy (gymnazisté) jsou závislé na příjmech rodičů, fakt, že se od nich neustále snaží odpoutat a vzdálit, bojují s nimi, někdy je i nesnáší nebo se jich bojí, však příliš nekoreluje s neustávající potřebou vlastnit „nové“ věci, ideálně v souladu s aktuálními mikrotrendy. Rodiče obecně v této knize potkáte jen vzácně, vztahy s nimi mívají mladí hrdinové různě pošramocené či na hraně, což toto životní období dobře vystihuje. Výjimkou jsou Markovi až dokonalí, nepřirozeně tolerantní rodiče, tedy maminka (otec celý román až na výjimky mlčí a čte si časopis), a vlastně i Markův vztah s nimi: láska k mámě chlapce dokáže až rozplakat, a to opakovaně.
Také velmi kvituji standard dívčí krásy Markyho a jeho kamarádů Turka a Malty – jediným slovem se po dívkách nepožaduje obličejová symetrie, štíhlá linie ani dlouhé nohy. Jejich názory a myšlenky nejsou o nic povrchnější či méně zajímavé než ty mužské, na ženy zde není nahlíženo jako na objekty nebo jen těla, Marky i jeho dva kamarádi v první části knihy, než dojde k Markově „zatvrzení“, řeší každé hnutí mysli své milé a dokážou být romantičtí (pečlivě nachystaný piknik v parku). Toxická maskulinita jako cesta k získání vyvolené představuje internetovou influencerskou hrozbu, která působí na velké procento dospívajících a může vést ke změně osobnosti i falešné sebejistotě, jež může být stavebním kamenem pro růst nové generace stereotypních šovinistických mužů, kteří stále ještě prosazují tradiční hodnoty manželství s představou o ženách jako služebnicích a uklízečkách, jejichž pozornost lze získat jen skrze urážky a odměřenost, v extrémních případech i pohrdání. Tato hrozba je tu v souvislosti se zklamáním z lásky a zhrzeností velmi dobře zachycena.
Bohužel se ale musím věnovat také aspektům knihy, které mi připadají zcela nezvládnuté, a těmi je mimo jiné její jazyková stránka. I když je protkaná humornými pasážemi, jejichž podstata je skutečně vtipná (což není obvyklé), jednotlivá slovní spojení mohou být až tragicky křečovitá a násilná, skutečně nevěřím, že takové věty vyšly z úst některého z mých vrstevníků, a to nejen pro zcela nerealistickou kombinaci spisovné a nespisovné, i dost vulgární, češtiny:
„Proč to dělat kvůli lidem, kteří ti mohou být u řitě,“ nebo „Val si žmoulala konečky vlasů, pohledem mi bloumala po tváři, špička jazyka jí na okamžik vykoukla a dotkla se spodního rtu a já se nedokázal nadechnout,“ – sami si můžete názorně vyzkoušet, jak je pro vás toto gesto atraktivní. Dále „Její obličej pořád ještě dohrával úsměvem,“ nebo „Fascinovaně jsem pozoroval vodopád jejích vlasů, které visely nad vodou a leskly se na slunci“ a o dva řádky později: „Zvedla ke mně obličej, vlasy si hodila za ucho a ve tváři jako by jí vyšlo slunce.“ Vlasy – jejich poloha, prosvícení, kvalita, délka a dokonce i mastnota tvořily velikou část Markova vnitřního světa, byly neustále vyzdvihovány a rozebírány, mohly jste je potkat téměř na každé straně. Podobný prostor je věnován doslova každému hnutí horním i dolním rtem Valerie.
Nad takovými výroky se člověk skutečně pozastaví a nejednou protočí panenky – zážitek z četby je jimi přirozeně značně ovlivněn. Z vážně nezvládnuté jazykové roviny textu viním autora jen nepřímo (je zjevné, že se velmi snažil „chytit“ jazyk mládeže) – hlavní podíl mají dle mého názoru redaktoři, kteří kvůli tomu působí ještě nezkušeněji než autor sám. Kombinování vulgárních slov a spisovných výrazů a koncovek v jedné krátké větě je autorovým denním chlebem, v některých pasážích také zachází do zcela zbytečného kýče, kterým úroveň románu opět klesá, protože nastává pobavení žel nezamýšlené.
Kromě toho jsou některé myšlenky a úvahy postav až moc rafinované a dospělé, což úplně neodpovídá jejich věku a tomu, jak prostoduší jsou jindy. Domnívám se také, že na „výběrovém gymnáziu“ by se museli docela dost učit.
Ocenila jsem sice nečekaný konec, ale nemyslím si, že by takoví kluci byli takto odvážní. Čtenář nicméně ocení svižné závěrečné drama, kde jde oběma hlavním hrdinům o život, a kdy se náhle kniha pro dospívající s prvky červené knihovny a nasládlé „vztahovky“ změní v napínavou detektivku, velmi filmovou.
Na druhou stranu zdůrazňuji, že se jedná o autorovu prvotinu, pročež vás žádám, abyste ke knize byli shovívaví a pokusili se sem tam přivřít oči. Rozhodně se totiž u četby nebudete nudit – Petr Hanel dokázal napsat i díky až detektivnímu vyvrcholení knihy román s mnoha živoucími postavami, s fungující i napínavou zápletkou, a – pokud to někoho baví – otevřeným popisem sexuálních scén. Román je řemeslně, kompozičně i celkovým námětem zcela v pořádku. To není málo.
Rosaria Mlčková, 17 let, Praha.PETR HANEL
O hvězdách víš hovno: Petr Hanel, 416 stran, Host (2024).
Napsat komentář