KAREL POLÁČEK (22. 3. 1892 – 21. 1. 1942) ::: BYLO NÁS PĚT
Sfoukni prach, čti klasiku bez oBAF!
Novou za starou získává Rosaria V. Mlčková (13) z Prahy, vybrala si II. díl románu Alma od T. de Fombelle.
Novou knihu dostane, protože sebrala odvahu, odhodila předsudky a přečetla si knihu knihu starou; konkrétně BYLO NÁS PĚT od KARLA POLÁČKA.
Napsala na ni recenzi a našla ve svém okolí nejméně o generaci staršího čtenáře – svou mámu, která ji kdysi také četla, a její názor zaznamenala.
POHLED ROSARIE
Příběh knihy Bylo nás pět od Karla Poláčka, která patří mezi povinnou četbu, se odehrává mezi světovými válkami v Čechách a vypráví jej desetiletý školák Petr Bajza. Příběh začíná popisem Petrovy rodiny a pak v každé kapitole Petr vypráví o partě kluků, kteří spolu buď ve školním roce, nebo o prázdninách provádějí různé nebezpečné a nezvedené kousky. Nebojí se ani krádeže a opravdu vážných lží. Musí se jim ale nechat, že jejich výmysly jsou opravdu povedené.
Pro tuto knihu jsou typické klukovské triky a hlouposti a také špetka sarkasmu. Myslím, že když se kniha poprvé vydala, bylo to něco úplně nového a nepoznaného v literatuře pro děti, a nedivím se, že se stala jednou z nejznámějších příběhů české literatury. Mám ale dojem, že dnešní děti by už tolik nezaujaly vylomeniny Petrovy party, protože se zkrátka změnila doba a většina mladistvých teď tráví svůj volný čas trochu jinak.
Příběh, spíš hromadu historek vypráví malý kluk snažící se mluvit dospěle a vzdělaně, což se mu moc nedaří, a tím vzniká humorná složka tohoto románu. Zajímavé je také pozměnění atmosféry díla v části, kdy má Petr horečku. Najednou se celý svět stane nejasným snem či bludem Péti a čtenář si nemůže být jistý, co je skutečnost. Kniha je napsána z dnešního pohledu archaickou češtinou s trochou češtiny obecné a nářeční. Nejčastěji zde najdeme přirovnání a opakující se stavbu vět se zastaralými spojkami jako „jelikož“. Na Petrově vyprávění je charakteristické právě to, jak mluví – mísí se velmi spisovná, až literární čeština s výrazy odpovídajícími jeho věku a prostředí.
Petr se svou partou vymýšlí a podniká různé věci a sám se na nich většinou nejvíce podílí. Vtipné je, že když vypráví, mluví strašně přeslušněle, aby vypadal jako hodný kluk. Tuto tvářičku „hodného kluka“ nastavuje prakticky pořád, přestože skoro celou dobu nedělá nic jiného, než že zlobí. Doma potom často od tatínka dostane pořádný výprask (v těch chvílích jsem s ním opravdu soucítila – muselo to bolet), ale jeho maminka ho vždycky bránila, a když bylo po všem, vynadala svému manželovi a se slovy: „Pojď, Peťulko, jdeme“ ho vždy odvedla z dosahu jeho táty. Tím se z „Peťulky“ postupně stával ještě nezvedenější kluk, což se občas dařilo jeho tátovi (bohužel většinou bez dlouhodobého efektu) zlepšit. Někdy mi přišlo, že už to opravdu hodně přehnal a byl možná i trošičku zlý. Zvlášť mi jeho chování připadalo neférové ke Kristýně – jejich pomocnici v domácnosti, se kterou se ale ve skutečnosti měli rádi.
Kniha se mi moc líbila (z povinné četby asi zatím nejvíc) a přišla mi opravdu vtipná a plná života, jestli to tak můžu říct. Kniha vyšla až po smrti autora, Karla Poláčka, spisovatele židovského původu. Když jsem zjistila, že ji Poláček napsal před jeho převezením do koncentračního tábora, šokovalo mě to. Přijde mi neuvěřitelné, že v takovém období svého života, skoro na jeho konci dokázal napsat příběh o dětství a bezstarostnosti. Být jím, byla bych úplně zhroucená, a kdybych psala knihu, byla by určitě o něčem strašném. Něco z příběhu bylo určitě založené na pravdě. Asi při jeho psaní autor vzpomínal na své dětství a říkal si, že když už musí umřít, tak s hezkou myšlenkou. Tragické pozadí by asi mělo být na knize znát, ale není. Tváří se tak šťastně a vesele, že by mě to nenapadlo.
Musím ještě poznamenat, že mi ne všechny akce v knize připadaly vtipné. Kdybych byla ve čtvrté nebo třetí třídě, asi bych jejich legrace a posmívání více chápala. Když čtu něco jako: „Žálobníček žáluje pod nosem si máluje“, už se tolik nesměji. Mou nejoblíbenější postavou stále zůstává Zilvar z chudobince.
POHLED ROSARIINY MÁMY OLGY, jak jej zaznamenala Rosaria
„Občas v neděli po obědě nám táta celé rodině nahlas četl, a jednou z knih byla právě tato. To jsem byla ještě dejme tomu v první třídě a slyšela jsem ten příběh poprvé – říkala jsem si, proč se táta při čtení tak směje a pitvoří, když to není vtipné. Podruhé jsem si ji četla sama v rámci povinnosti na základce a gymnáziu, potřetí na vysoké, protože Karlu Poláčkovi a jeho dílu jsme na bohemistice věnovali celkem hodně času. V dospělosti jsem také viděla seriál natočený podle této knihy a poslouchala s vámi dětmi audioknihu.
Při všech těchto „zkušenostech“ s románem Bylo nás pět se dostavil trochu jiný čtenářský prožitek. Vždycky mi ale připadalo jako „vytržení“, když se děj i způsob vyprávění zlomil do halucinační fáze Péťova onemocnění – to byl od Poláčka dost odvážný krok a myslím, že leckterý dětský čtenář s touhle pasáží bojuje v očekávání stálého přísunu oněch milých příběhů dávných rošťáků.
Se sympaťáctvím Zilvara jednoznačně souhlasím stejně jako s obdivem k tomu, jakou knihu Poláček dokázal napsat tváří v tvář smrti. Jako dítě mě Péťův jazyk dost iritoval i jeho chování k Rampepurdě (Kristýně), bylo mi jí líto a bylo mi líto i některých dalších postav, vlastně třeba i Čeňka Jirsáka, přičemž jsem si uvědomovala, že to není autorovým záměrem. Tu podobnost románu s Tomem Sawyerem a Huckleberry Finnem nelze pominout, že ne?“
Napsat komentář