Jefferson je ježek, kamarád a taky detektiv-ochránce slabých a bezmocných, který ve svém zvířecím světě vždy naráží na svět lidí a jeho temnější stránky. Zvířecí postavičky jsou personifikovány: mají lidské vlastnosti – slabosti i přednosti, a ostatně i oblečení a vzhled lidí, a nabízejí tak čtenáři možnost porovnat svět zvířat se světem lidským. Podobně, jak je tomu třeba ve Farmě zvířat nebo ve starobylých bajkách. Jean-Claude Mourlevat je ale originální a moderní autor a děti jeho příběhy na pomezí detektivky, pohádky a vyprávění ze současné společnosti s retro nádechem opravdu hltají. Myslím si ale, že Mourlevatův styl a poetiku vyprávění mají úplně stejně v oblibě i dospělí: příběh jsem četla nahlas s maminkou a dospělým blízkým – i on se na večerní čtení dost těšil, i jemu připadalo vyprávění napínavé a věrohodné. Všichni jsme byli nadšení stejně jako u předchozího dílu Jeffersona a jiných Mourlevatových knih! (Četla jsem úplně všechny „Mourlevaty“, co vyšly v češtině).
V druhém díle Jefferson dělá, co může Mourlevat neváhá uvést na scénu zapletení se pohřešované hrdinky do spárů sekty: to je doslova zápletka. Řekli bychom, že je to v případě literatury pro děti docela odvaha a riziko, ale autor to zvládl výborně, a ještě u toho dětem ukázal, co jsou skutečné nástrahy manipulace a vymývání mozku, jak funguje hierarchie v sektě, k čemu se členové poníží a proč, že do takových skupin se přidávají osamělí a frustrovaní lidé, kteří hledají blízkost a naplnění – a právě to jim samozvaní guruové zdánlivě nabízejí. Ve skutečnosti jim jde o ožebračování a zotročování svých oveček pro vlastní prospěch. Nakonec jde v první řadě o peníze a moc, takže lidé, kteří takto uvěří a hledají naději a spojenectví, odcházejí ještě zklamanější, než přišli – pokud tedy vůbec odejdou. Tenhle „didaktický“ podtext působí ale v knize velmi nenásilně, není to nic učebnicového rázu. Padouch je tu opravdu padouch, takže některé scény jsou i celkem drastické. Tak to má být. Poučnost je až v druhém patře knihy, hlavní je dobrodružství, napětí a mezilidské – tedy mezizvířecí – vztahy.
Vše začíná jako ve skutečné staré detektivce vzkazem – psaným na kousek papíru. Pašík Gilbert tento vzkaz najde a spolu s Jeffersonem nenechají jednu z členek komunity, přestože byla tichá, nenápadná a uzavřená – jejímu osudu. Příběh ukazuje sílu přátelství a společenství, kde má každý svoji důležitost a hodnotu, i když je jeho povaha třeba složitější. „Zmizelé“ smutné Králice Simony je čtenáři opravdu líto, skutečně se o ni bojí.
V příběhu Jefferson dělá, co může je vlastně už název určitým návodem: musíte udělat, co je ve vašich silách, jakkoliv proti mocným a bohatým, proti vymývačům mozků, kteří se chtějí obohatit a opájejí se svým vlivem, to jde ztuha.
Příběh je obzvlášť dnes velmi aktuální. Nejen kvůli nebezpečným „vůdcům“, ale i proto, že se v něm ukáže, které vztahy jsou skutečné, a které povrchní – a jak je poznat. A ilustrace Antoina Ronzona jsou jako vždy nádherné a dojemné. Mourlevat navíc nezapomíná na svůj příznačný humor. Cenu Hanse Christiana Andersena opravdu nemá jen tak.
Rosaria Viola Mlčková, 16 let, Praha.
Jefferson dělá, co může: Jean-Claude Mourlevat, ilustroval Antoine Ronzon, přeložila Helena Beguivinová, 158 stran, vydalo Nakladatelství Baobab (2023).
Napsat komentář