Jedná se o dva navazující beletristické díly. První příběh, Vzdálenost mezi mnou a třešní, pojednává o Mafaldě, která chodí do čtvrté třídy a má vzácnou oční nemoc – Stargardtovu „mlhu“. Což znamená, že za chvíli víceméně oslepne.
Jak napovídá název, Mafalda měří vzdálenosti mezi sebou a její oblíbenou školní třešní, a tím sleduje průběh zhoršující se nemoci. Ze začátku ji vidí ze vzdálenosti 70 metrů a na konci knihy už ji nevidí vůbec. Může si ji jen představovat.
Ke všemu se na Mafaldu tak trochu kvůli její nemoci vybodne její nejlepší kamarádka Chiara. Naštěstí se Mafalda seznámí s o rok starším klukem, Filippem, který má sám dyslexii a dokáže Mafaldu brát takovou jaká je. Dalším důležitým člověkem je pro Mafaldu vždy upřímná školnice Estella, která jí pomáhá ”vidět” ty důležité věci v životě (které ani očima vidět nelze). Ta ale bohužel umírá na rakovinu.
V druhém příběhu, Já, Filippo a třešeň, je Mafalda už v sedmé třídě a vidí jen šedou tmu, stíny a trochu červené barvy. Ke všemu se objeví protivná Debby, kterou ve škole posadili vedle ní, a to na celý měsíc. Místo soucitu je na Mafaldu hnusná a zneužívá toho, že nevidí.
Jako další postava se v příběhu objevuje hipísačka bez domova, Elsa, s kterou se Mafalda seznámí a spřátelí.
A také pan Nino, který bydlí v patře nad Mafaldou, miluje knihy a vypráví Mafaldě příběhy, které potřebuje na hodiny italštiny do školy. Ona pro něj za to vyřizuje různé pochůzky – třeba nákupy v lékárně.
Příběh seznamuje čtenáře se Stargardtovou nemocí, ale setkáme se tam i s různými jinými nemocemi a vadami, jako třeba rakovina a nebo Filippova dyslexie. Knížka může pomoci lidem, kteří se něčím podobným trápí a nebo se s tím setkávají u druhých. Líbí se mi, že Stargardtova mlha je popisována člověkem, který ji skutečně má. Často, když někdo vypráví o problémech, které sám nemá, nezní to moc věrohodně a mohou to být informace zavádějící. Tady má právě sama autorka tuto nemoc a Mafaldino vyprávění je proto velmi autentické a člověk se do něj dokáže vžít.
Líbilo se mi, že Filippo Mafaldu neopustil, ve smyslu kamarádství, i když už byla dočista slepá, což mohlo určité věci v kamarádství ztěžovat, ale čekal na ni ochotně třeba u školy, aby jí pomohl bezpečně přijít do třídy, aby někde nespadla a tak podobně.
I když by se mohla ve slepotě cítit Mafalda opuštěná, měla kolem sebe lidi, kteří ji měli rádi a pomáhali jí. A tak i když prožívala spoustu těžkých chvil a často jí bylo smutno nebo měla vztek, vždycky tam byl pro ni někdo, díky komu se necítila vůbec sama.
Mě osobně se příběh líbil, byl velmi pestrý, zachycoval i maličkosti a témat k zamyšlení měl neobvykle hodně. Často mi přijde, že je jedno hlavní téma a pak některá malá. V této sérii ale autorka moc nezveličovala jedno téma a to se mi líbí. Podle mě, je to důležité, stejně jako u animací. Když animuji lego, snažím se zachytit co nejvíce pohybu. Například když jede auto ve městě, není tam jen jedno. Je tam spoustu dalších aut, lidí, zvířat a domů, které se taky hýbou.
Také musím říci, že se mi líbí obálka. Na obou knihách je nakreslená třešeň, která tak trochu potichu doprovází celý děj. A ke všemu není pomalovaný jen přebal knihy, ale i hrany stran.
Autorka recenze: Zora Kopecká, 12 let
Paola Peretti: Vzdálenost mezi mnou a třešní a Já, Filippo a třešeň, nakladatelství Slovart, 2024. Přeložila Monika Štefková.
Napsat komentář